Film Jarek a zjištění, které bolelo, ale osvobodilo

Včera jsem byla v kině na filmu Jarek. Dokument o chlapíkovi, který si prošel peklem závislosti a dokázal se z něj dostat. Některé scény mě zasáhly víc než jiné, ale jedna myšlenka mi v hlavě utkvěla obzvlášť silně: Jarkovi děti mu řekly, že jsou radši, když není doma. Že bez něj je tam lépe. Ta upřímnost je drsná, ale pochopitelná. Já jsem své mámě nikdy neřekla, že je beze ní doma líp. Ona totiž nikam nechodila. Neodcházela. Byla tam, ale vlastně taky nebyla.

Mezera, kterou jsme nikdy nepřeskočily
 S mámou jsme si nikdy moc neřekly. Ani co mi vadí, ani co se mi na ní líbilo. Dlouho jsem přemýšlela, co na ní bylo vlastně hezké. A je to smutné, ale nevzpomenu si. Mám pár starých fotek, kde je mladá a krásná. Na jedné - si vzpomínám -  zrovna jak si olizuje prst od tvarohu, který mi dávala. Tam jí to sluší. Pak už moc ne. Dlouho jsem ji milovala, ale pak mě to přešlo. Odešla jsem od ní a viděla ji pak až v hospici. Ona mi taky nikdy neřekla, že jsem v něčem dobrá, hezká, nebo co se mi povedlo. Tahle prázdnota, pocit, že jsem nemilované dítě, mě trápila velkou část života. Cítila jsem se méněcenná a neviditelná. Nemilované dítě to má v životě zatraceně těžké.

Poznání v kině
 A pak jsem to pochopila. Dneska, v tom kině, u Jarka. Nešlo o mě. Nešlo o to, že bych nebyla dost dobrá na to, aby mě milovala. Jde o to, že ona sama neměla sebevědomí. Neměla v sobě dost síly a odvahy na to, aby mi řekla: „Mám tě ráda. Jsi moje skvělá holčička.“ Neměla sebevědomí, aby zavolala, přišla na návštěvu, podívala se na svá vnoučata a dala si se mnou kafe. Byla mezi námi velká díra a ona neměla sílu ji přeskočit, ani se k ní přiblížit.

Láska, kterou si musíte dát samy
Tahle díra po lásce byla stejně obrovská, jako ta moje. Tu moji díru jsem taky dlouho nedokázala zaplnit. Hledala jsem lásku a ocenění všude jinde: v chlastu, v nezdravých vztazích, v nespokojenosti. Dlouho jsem se snažila, aby ji zaplnil někdo druhý. Teď už to vím: Nikdo jiný díru po lásce nezaplní než vy samy. Nikdo jiný totiž neví, jak je hluboká a co do ní přesně patří.

A proto se nezlobme na naše rodiče. Ať už byli závislí, emočně chladní nebo jen "nepřítomní". Oni nám neříkali, jak jsme skvělé, protože to neuměli říct ani sami sobě. Neměli na to to nejzákladnější sebevědomí. Jen nám předali dál to, co se naučili. A my, střízlivé ženy, máme jedinečnou šanci tuhle rodinnou štafetu přerušit. Dát si lásku, pochvalu a uznání, které jsme nikdy nedostaly. A učit to i naše děti. Amen.